Životaběh oldskautky Julinky Hájkové-Dvořákové

4.08 – Životaběh oldskautky Julinky Hájkové-Dvořákové                

Julinka Hájková byla v době sestavování tohoto sborníku  nejstarší žijící třebechovickou skautkou a fakticky jedinou skautkou, která nám dva příspěvky napsala a byla i užitečnou konzultantkou předválečného skautského dění. Je pro nás opravdovým příkladem naplnění hesla „Skautem jednou, skautem navždy!“. Kéž by se svým „skautstvím“ stala vzorem i pro současnou generaci!

Vyrostla jsem „Na Obci“, hrála si ve škarpě podle silnice a ve strouze  s pulci a rybičkami a žila na dvoře mezi slepicemi a husami, ve chlévě  s dobytkem  a také v naší stále zakouřené hospodě, s níž sousedila naše kuchyně, kde jsme všichni s maminkou vařili, jedli, spali, koupali se.  Tak jsem byla připravena pro život, šťastná, že všechno mám při ruce a  že na mne nikdo nemá čas.

Do školy jsem šla dříve, naštěstí jsme dostali slečnu učitelku Šubrtovou již od první třídy. S panem řídícím Píšou a školnicí paní Dostálovou si vyjednala  používání  třídy na  skautské schůzky a začaly jsme skautovat,  připadalo mi, že celá  třída. Také jsme se neodnaučily říkat jí i na skautských schůzkách  „slečno učitelko“.

Ta troufalost od ní, že vzala nás tehdy sedmileté na tábor. Když přijela na návštěvu maminka se dvěma mladšími bratry,  tak mně s brekem musela vzít domů. Pak jsem jezdila na tábor do Antonínova údolí každý rok. Ve Skuhrově čekal pan Kouba s žebřiňákem a nás malé s kufry naložil. Je pravda, že s námi bylo pár starších skautek, které šly vedle vozu, na místě  pomáhaly nacpat slamníky v malé chaloupce. Pod Kuldovou hospodou vedlo koryto říčky Bělé, ve které jsme si hrály. Já jsem se opírala o samorost a chodila po vyčnívajících kamenech. Nejšťastnější léta. Prezentovaly jsme se v krojích, když jsme šly přes město na vycházky. Pak na schůzkách  jsme vzpomínaly, čeho jsme si všimly,  hrály Kimovu hru. Jsem poznamenaná na celý život. Když vidím papír, tak ho seberu a hodím do koše, když vidím cikána, který nemůže utlačit sběr, tak  mu pomůžu.

Sestra Šubrtová nás zradila, protože se vdala. Pracně jsme to pak táhly s Nedou Hanušovou. Moje družina byla Vlaštovky: Andrová, Keprtová, Hejčlová… A tak jsem se  v roce 1938 rozhodla  přihlásit se do „Slovenské dívčí lesní školy“ u horního Hodrušťského jezera u Baňské  Štiavnice. Nádherná cesta hlubokým lesem nahoru, kde bylo ukryto tmavé jezero.

A pak již metr, krajinky, pila a hřebíky, z kterých se musela udělat stanová podsada a postel. Za pomoci dvou vedoucích sester jsme to zvládly a pak už byly přednášky čtrnáct dní od rána do  odpoledne.  Ještě mi zní ty krásné citlivé  slovenské písničky se kterými jsme nemohly soutěžit. Přepsala jsem na stroji všechny těsnopisem zaznamenané přednášky, poslala je  vedení LŠ do Brna a dostala šátek lesní školy.

V roce 1942 jsem se vdala za skauta, učitelského mládence, spolu jsme  vyrůstali, prodávali „cihly“ na Skautský domov, přibíjeli tyčky na jeho plot. On byl jedním z rebelantů v oddíle Rudy Hejčla, chlapců soutěžících s oddílem Franty Koleše.V roce 1943, 1945 a 1947 přišly děti, skautky to musely zvládnout beze mne.V roce 1968 moje děti dorůstaly, stavěly si dům, dělala jsem maltu, zdila, to vše při tvrdé práci v koželužně. I tak jsem obětavé Božce Procházkové vypomohla s táborem na Sázavě  i v Orlických horách.

Jsem moc ráda,  že dnes chodí do skautu již moje pravnoučata. Mám jich pět a doufám, že si dobře povedou. Před naším domem máme asi stopadesát let starý jasan. Protože jsem o polovinu mladší, tak mi semtam zašeptá, co mu vyprávěli skauti, kteří už mezi námi nejsou. Tak Antonín Barvíř, strážník v Třebechovicích, si mu posteskl, že skauti to neměli v žádné době lehké, a to ani v našem městě

.Pamatoval také, jak kluky čutající mičudu (hadrák) po ulici „Na Obci“ oslovil v létě 1912 nenápadný človíček malého vzrůstu (snad si jako děcko zlomil nohy při pádu ze stromu), ale  obdařený velkou až neskutečnou láskou k mládeži: „Hoši, měli byste skautovat!“ A tak se pár uličníků chytlo a ten človíček František Barvíř je nenápadně vedl a odpovídal na jejich zvědavé otázky. Je s podivem, jak on, nenápadný pekař, mohl k takovým vědomostem o přírodě a skautingu přijít. Rozhodně vše vyrostlo z jeho velké lásky k dětem (protože  vlastní  neměl), kdy tiše naslouchal jejich potřebám. „Jděte do lesa pod stan! Maminka vám jistě s sebou něco dá, něco dostanete, když někomu pomůžete a přijďte ke mně večer a já vám dám pod vrata nějaký ten pytlíček hrachu, krupice či krup“. Bral to sice ze svého, z malého krámu který vlastnili, ale tak, aby to manželka nevěděla.

Přežili jsme první světovou válku, pět let utrpení a strádání. Po válce se v podmínkách svobodné republiky skautské hnutí rozrostlo. Jsem přesvědčena, že to bylo viditelným dodržováním skautského zákona, kázní a hlavně dobrými skutky. A pak to přátelství kolem ohně, soutěžení ve hrách a vědomostech,  tím se žádná jiná organizace nemohla  pochlubit. Ten skautský ohýnek se rozhořel, přibývalo nám skautů a  skautek, stavěl se Skautský domov,pak byl nacisty udušen, znovu vykřesán z popela  a  komunisty  dvakrát znovu likvidován. A  v roce 1989  úsilím mnohých opět oživen.

Část Třebechovic zvaná „Na Obci“ je skautingem poznamenaná. S Barvířovým malým pekařstvím sousedila totiž Marie Svobodová, zakladatelka a první vedoucí třebechovických skautek, rodina Prášilových a další „Obečáci“, a přitom stačí jen přeskočit plot a stojíme u Skautského domova, kde byl původně rybníček, kolem kterého jsme uličkou běhali do školy.

P.S. 
Je mi přes osmdesát a toužila jsem se po dlouhé době podívat do lesa k Bělči, až se tam  naši pojedou vykoupat. To už ale nebyl můj les, to bylo smetiště. Skoro celé odpoledne jsem sbírala krabičky od cigaret, plastové lahve, papíry... „Vždyť pod tím papírem může něco být!“ styděli se za mne mladí. „Však si má každý při potřebě vyhrabat dolíček a pak to zakrýt k nepoznání!“ Sebrala jsem plné tři velké igelitové tašky odpadků a odnesla to do nedalekých kontejnerů. Tak skončila moje touha po lese, ale udělala jsem „skautský“ dobrý skutek.
Už raději zůstanu doma u svého jasanu.                                                                                     

(Napsala Julinka Hájková–Dvořáková , ročník 1919,
která se stala skautkou v roce 1926)