Rozruch kolem odznaku k 60. výročí střediska

4.06 – Rozruch kolem odznaku k 60. výročí střediska

Úkolem normalizace sedmdesátých let byla likvidace zbytků svobody (ale i vzpomínek), nabytých za tzv. „Pražského jara“ v roce 1968. Skautingu se věnovala zvláštní jednotka všemocné Státní bezpečnosti (StB), které se dostaly do rukou odznaky k šedesátému výročí  našeho třebechovického skautingu v roce 1972,  a  tak StB „začala jednat“. Svoje zážitky s ní popisuje  obviněný a stíhaný br. Prášil-Šilek.

Podstata problému.
Odznaky byly sice objednány, vyrobeny a hradeckým družstvem ZNAK dodány ještě před 15. září 1970, dnem potupné sebelikvidace JUNÁKA jeho zbolševizovaným ústředím a  byly zájemcům také hned prodávány. Dostaly se však o něco později i do rukou StB, která podle roku 1972 vyraženého na odznaku usoudila, že v Třebechovicích pracuje nějaká ilegální skautská skupina a estébáci začali tvrdě jednat. Vyšetřovateli byli kpt. Koutný a Rychlý z hradecké úřadovny Státní bezpečnosti.  K výslechu předvolali Františka Kubeše, Rudolfa Hejčla, Jiřího Prášila, Slávu Steinwalda, Boženu Procházkovou, Jaroslava Adamce a Karla Frencla. Obvinění se nakonec soustředilo na bratry Rudu Hejčla a Jirku Prášila, kteří byli podrobeni opakovaným výslechům, domovní prohlídce a byli hrubě zastrašováni.
.
Obviněný br. Prášil-Šilek podal o tom toto svědectví.
Chystal jsem se do práce, když u branky zazvonili dva muži a představili se, že jsou od Bezpečnosti a potřebují si se mnou něco ověřit, aniž uvedli o co se jedná.. Připravoval jsem se právě na odpolední směnu, na kterou jsem si vozil naši vodu jak na kávu, tak k pití. Ta mne vlastně zachránila od kolapsu, když jsem při výslechu odpovídal na nesčetné otázky s lampami bolestivě svítícími do očí. Byl to kolotoč  typu:  v Pionýru jste se připravovali zavádět skautské metody -  sešel jste se s Cihlářem a domlouvali se, jak to udělat - byl jste u Kubeše dvě hodiny, o čem jste mluvili, jistě opět o tom, jak zavádět skautské metody do Pionýra. (Ferka Kubeš byl totiž v létech 1970-72 členem Krajské rady Pionýra v Hradci Králové). Pak následovaly otázky:„Kde máte doma ty odznaky,  které jste si koupil a proč jste je dali razit již v roce 1970?“ Když ze mne nedostali to, co chtěli slyšet, začali mi vyhrožovat: „Půjdeme do sklepa a tam nám už povíte, co chceme vědět!“ Odpověděl jsem:“Vím, co bude následovat. Vezmete obušky a vymlátíte ze mě co potřebujete. Nezapomeňte, že jsem na vojně v Bánské Bystrici  sloužil jako řidič u vojenské kontrarozvědky, a tak vím, co ta vaše slova znamenají!“ Tak toho nechali a když jsme byli asi v polovině výslechu, přinesli všem kávu a já jim řekl, že ji pít nebudu, že tam je jistě nějaký oblbující prášek. Kávy se vyměnily,  vyšetřovatelé  začali být protivní a co si to prý o nich myslím, viditelně znervózněli. Potřeboval jsem nutně jít na WC, a tak jeden z nich mi ukázal cestu a já tak z chodby viděl, že v sousední místnosti sedí dozorčí se sluchátky na uších a před sebou magnetofon, kde celý výslech nahrával. Už mi bylo jasné, kam některý z vyšetřovatelů odcházel a proč mi po příchodu dával otázky, které jsme již dříve probrali. Když jsem si výslech doma rekapituloval, mohl jsem jednotlivým otázkám přiřadit KONKRÉTNÍ OSOBY, KTERÉ JAKO POMAHAČI StB MŮJ ŽIVOT SLEDOVALY!

Prvním vyslýchaným byl Ferka Kubeš. Zřejmě proto, že měl být náměstkem ředitele pardubické firmy Unichem a pro tuto tzv. „nomenklaturní“ funkci musel mít povolení a schválení KSČ. V té době v našem městě v podstatě neomezeně vládl pověstný Jan Vokoun, ředitel školy, ale též předseda MNV a předseda MV KSČ.  Funkce získal po návratu z koncentračního tábora. Podle důvěryhodných pramenů nebyl politickým vězněm, byl zavřen pro šmelinu  a svou znalost němčiny uplatnil jako kápo (pomocník dozorců) holandských vězňů. Je známo, že si Vokoun vedl poznámky o všech nepohodlných obyvatelích města, kteří by mu mohli uškodit, třeba jen vyptáváním na jeho minulost. Měl proto své informátory-donašeče z řad důchodců a milicionářů, kterým dával instrukce koho a co sledovat a neprodleně mu hlásit. Tak  hlídal „nepřátele režimu“ (i své osoby). Založil si k tomu kartotéku a pak už jen přikazoval koho a jak šikanovat či existenčně zničit. Tak tomu bylo i v mém případě.  Mohu  tak řadu udavačů konkrétně jmenovat: krejčí Zuch, důchodce Kalousek, poručík Malý, strážmistr Jakubec a jistě i další, kteří  sledovali s kým se stýkám, ke komu jdu na návštěvu, jak dlouho jsem tam byl atd. Ty osoby ke všemu ochotných udavačů se mi jako ve filmu vybavovaly při výslechu toho 18. února 1972.
Bohužel nečestně se zachovali i někteří naši skauti. Nemohu pominout jednání Jirky Herolda, který byl před výslechem za mnou několikrát v práci a snažil se ode mne získat informace, kolik odznaků bylo vyrobeno. Při poslední návštěvě Herolda v tiskárně jsem mu donesl jednu sérii tří barevných variant odznaku a když mne požádal, že lépe než v hale bude lepší jednat někde venku, sedli jsme si na trávník u keřů a Jirka stále naléhal, že by koupil větší počet odznaků. Po rozchodu a mém návratu do dílny jsem zjistil, že jsem na trávě zapomněl svůj zapalovač. Došel jsem pro něj a najednou slyším za keři Jirkův hlas: „Tak vidíte, že odznaky nemá!“ Mluvil k pracovníkům StB Koutnému a Rychlému.  Viděl jsem je všechny tři odjíždět v autě. Že Jirka Herold sloužil u PS VB (Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti) jsem v té době ještě nevěděl.

Ferka Kubeš  z otázek vyšetřovatelů usoudil, že  vyšetřování bude pokračovat a  nabádal mne, abych byl opatrný a varoval i Rudu Hejčla a ostatní před možným výslechem. Upozornil jsem i Karla Frencla, a to byla moje chyba. Karel si vymyslel alibi a při výslechu vypověděl, že jsem od něho koupil odznaky za 900 Kč  (ty jsem si tehdy vypůjčil od matky a dluh ještě nesplatil, takže jsem mohl tvrdit, že žádné odznaky nevlastním). Řekl ale také, že mám doma skautské materiály, kroniky, příručky a další věci. Zasloužil se tak u mne o domovní prohlídku. Naštěstí jsem byl na ni připravený. Žádný majetek střediska a skautské památky nenašli, zabavili a odvezli jen deníčky a kresby dětí a pár časopisů.

Můj výslech trval od 13 do 19 hodin. Jeli jsme pak do skladu tehdejšího pionýrského oddílu, kde hledali totemy, vlajky a jiné skautské archiválie. Našli však jen staré ročníky časopisu Junák-Skaut.

Zajímavý průběh měl i výslech Rudy Hejčla na místním oddělení VB. Jeho první slova byla:
„Tak tady jsem byl v roce 1940 na výslechu u Gestapa a také pro skauting.“
Vyprávěl jsem o nesmyslnosti obvinění a jednání StB  příteli-ornitologovi Pazderovi z Pardubic, příslušníku SNB.  Ten mi poradil, abych se odvolal k náčelníkovi Krajské správy StB a vše mu popsal, včetně stížnosti na chování vyšetřovatelů. Sepsal jsem to a na udanou adresu odeslal (podobně tak i Ruda Hejčl) a naše pronásledování bylo skutečně ukončeno.