Historický souhrn let 1968-70 a dále do roku 1989

Pokus o obnovu Junáka 1968-1970

4.00 – Historický souhrn let 1968-70 a dále do roku 1989

Šedesátá léta přinesla viditelné zmírnění totalitního režimu. V listopadu 1960 byla vykonána poslední poprava politického vězně (byl jím pražský skaut Vladislav Tomek), po amnestii skončilo utrpení tisíců dalších vězňů, další vykonstruovaná zatčení a soudy již nehrozily, uvolnilo se individuální cestování na Západ (na devizový příslib nebo na pozvání), bez větších problémů docházely zahraniční časopisy a korespondence, přijímali jsme návštěvy zahraničních přátel, jen styk s emigranty byl stále ostře sledován a trestán. Vedle koruny se staly druhým platidlem tuzexové bony. Za ně šlo koupit zboží z „kapitalistické ciziny“ v síti obchodů TUZEX.

Na pionýrských a svazarmovských táborech se začaly používat skautské prvky v takové míře, že si toho začaly všímat i noviny, které to zdůvodňovaly vleklou krizí uvnitř ČSM (Československého svazu mládeže) a hlavně jejich  pionýrských jednotek. 19.12.1966 senát pražského soudu zrušil rozsudky nad skautskými činovníky odsouzenými 17.5.1952 (šlo o tzv. skupinu dr. Průchy). V témže roce (1966) nakladatelství Mladá fronta vydalo po mnoho let nežádoucí  Foglarovu knihu „Hoši od Bobří řeky“ a náklad 30.000 výtisků byl v hodině vyprodán, barevný obrázkový seriál „Rychlé šípy“ vycházel jako příloha Ostravského kulturního zpravodaje.  Ke skautingu se hrdě hlásila  většina trampů, řada z nich nosila veřejně skautskou lilii, která byla často i ve znaku trampské osady.  A turistický odbor ČSTV začal zakládat Turistické oddíly mládeže – TOM, které skautské prvky užívaly již veřejně, studijně navštívili dokonce i anglický Gilwell, středisko výchovy skautských vůdců.

Do této „skautsky rozjitřené“ doby přišlo Dubčekovo „Pražské jaro“ se sliby reforem v duchu „socialismu s lidskou tváří“. Byla zrušena censura, začaly se houfně obnovovat spolky zrušené po únoru 1948.  JUNÁK byl mezi prvními a venkov často předstihl Prahu. Tak i my jsme obnovili činnost již 28.března 1968, o den dříve než byl v Praze JUNÁK obnoven oficiálně.Zopakovalo se poválečné nadšení jak v počtu členů, tak i v rychlosti s jakou byly uskutečněny tři prázdninové tábory. Významnou pomocí byli pováleční skauti, dnes oldskauti – OSJ. Po dvacetileté nucené přestávce chyběly dvě generace vůdců. Ty mohli „skautští dědové“ zastoupit jen krátkodobě, proto se školení rádců a přípravě na vůdcovské zkoušky věnovala značná pozornost.

Srpnová invaze „spřátelených“ armád, které přišly potlačit „kontrarevoluci“, skautování v roce 1969 ještě nijak významněji nenarušila, nedobré politické poměry na ústředí JUNÁKA nebyly známy a jako vážné varování nebyla (bohužel) vnímána ani výměna Dubčeka za Husáka ve vedení strany a státu, i když jím byla opět zavedena cenzura a omezována svoboda všeho druhu. A tak se v relativní pohodě uskutečnil o prázdninách 1969 velký, organizačně náročný dvojtábor pod zříceninou hradu Talmberka a oddíly dobře pracovaly i po návratu z tohoto „historicky největšího“ tábora třebechovických skautů. Jako blesk z čistého nebe působilo proto Prohlášení Ústřední rady JUNÁKA z 1.2.1970, které  oznámilo bezvýhradný souhlas s KSČ na ukončení činnosti Junáka, navíc s výzvou, aby střediska a oddíly přestoupily do Pionýra. A navíc bezvýhradný souhlas se zcela negativním hodnocením-analýzou skautské výchovy, považované za protisocialistickou.
V té době vrcholily prověrky straníků KSČ, ale i hodnocení nestraníků, jak se postavili k sovětské okupaci, takže prostor k nějaké polemické diskuzi ani nebyl.
Rok 1970 byl zahájen bez optimizmu, bylo registrováno opět sedm oddílů, i když trochu prořídlých. O přestupu do Pionýra se vůbec neuvažovalo, vedle přípravy prázdninového tábora, tentokráte na Skalce u Dobrušky, byla snaha ocenit dlouholetou  skautskou aktivitu několika činovníků navržením jejich vyznamenání „Medailí díků“, což se podařilo. Do data  likvidace se navíc stihlo zhotovit a prodávat odznaky „60 let třebechovického skautingu“, které připadne (až) na rok 1972, chtěli ho proto oslavit v předstihu. S tímto vysvětlením se však orgány StB nespokojily a považovaly je za produkt ilegální skautské skupiny. Proto byl další, již skutečně ilegální odznak  k 75. výročí,  pořizován v přísném utajení.
 
Vyškrtnutí JUNÁKA z registru spolků k likvidaci českého skautingu nevedlo. Za krátkou dobu jeho obnovy se podařilo vydat řadu příruček, které šířily jeho ideje a praxi nadále. Naráz tu byly tisíce tzv. „osamělých“ skautů (což je oficialní název pro okolnostmi vynucené individuální skautování), skautský program převzaly turistické oddíly, ale i prázdninové tábory ROH a často i Pionýra. Ke skautingu se viditelně hlásila i část trampů. A skutečným fenoménem té doby se stalo „skautské sběratelství“. Na jeho podporu začaly vycházet první skautské ilegální občasníky ZIPSS (1973) a ZPRAVODAJ (1980), brněnský br. Škaroupka po důvěrné skautské linii nabízel za režijní ceny na třicet xero-reprintů skautských titulů (mezi nimi také texty Plajnerových Pamětí), ostravský regionální časopis začal otiskovat Foglarův seriál „Rychlé šípy“, Sokol Silůvky přišel s reedicí skautských pohlednic kreslíře Salače s postavami komicky zbavenými skautských klobouků.  Skauting dával o sobě vědět mnoha různými způsoby, nejoblíbenějšími knihami byly navíc stále Foglarovky.

Založení Charty 77 znamenalo začátek éry občanské aktivity, která  vedla k petičním akcím a narůstajícím pouličním nepokojům. Totalitní režim znervózněl a proti demonstrantům brutálně zasahoval. Rok 1988 zahájil  tzv.“Palachův  týden“ lidového nesouhlasu se sovětskou okupací. Skauti se ozvali 24. dubna 1988 vydáním prvního čísla ilegálního skautského časopisu ČIN, v červnu vyšlo jeho druhé číslo, z té doby je i manifest „Několik vět“ budoucího prezidenta Havla. A pak už tu byl listopad a „sametová revoluce“ a  rychlá, v pořadí již třetí, a doufejme konečná OBNOVA JUNÁKA v rámci světového skautského společenství.

Zaznamenáváme ještě, že od roku 1987 byl br. Cihlář-Pep v kontaktu s emigranty, čs. exilovými skauty ve Švýcarsku, dostávali jsme jejich čtvrtletník TAMTAM a sběratelské předměty, br. Prášil pro ně pořizoval razítka a Božka Procházková jim dokonce (podle předlohy) zhotovila spolkový prapor.
Léta  Husákovy  bezohledné normalizace se zdála být „doživotní“ a je smutné a jaksi i nespravedlivé, že bratrům Hejčlovi,  Kolešovi a Slávku Steinwaldovi nebylo osudem dopřáno, aby se radostné a věříme i konečné obnovy třebechovického skautingu v roce 1989 dožili