Trojka vzdorovala nejdéle, až do října 1950

3.12 – Trojka vzdorovala nejdéle, až do října 1950

TROJKA, t.j. 3. oddíl skautů, se scházel a pracoval o celé dva roky déle než ostatní třebechovické oddíly. TROJKA však svými  nápady a aktivitou vybočovala z řady ostatních  oddílů již dříve.  Historii TROJKY popisuje jeden z jejich vedoucích.

Vše začalo v roce 1947, kdy se ve vedení TROJKY sešli tři maturanti: František Kubeš-Ferka, Jan Vlačiha-Šizma a Josef Cihlář-Pepča. Skautovali již před válkou a skautingu teď věnovali všechen svůj čas. Navíc pochopili a převzali Foglarovo moudré učení o významu oddílové tradice a síle „ducha oddílu“. A  to byl ten hnací motor, který nedovoloval vzdát se totalitnímu režimu bez pokusu o přežití.

TROJKA se snažila o co největší soběstačnost. Opatřovala si peníze „podnikáním“, starší členové oddílu z odpadků kůže zhotovovali pletené turbánky ke skautským šátkům a prodávali je za 3 Kč po stovkách skautské prodejně  JUN . Pořizovali si tak postupně vlastní táborové vybavení a směřovali celkově k americkému modelu silného soběstačného oddílu, který má i svoje „Sdružení přátel TROJKY“.
TROJKA měla tradičně  čtyři družiny: Kamzíky, Rysy,  Lišky a Racky, a také silnou a početnou skupinu roverů  (první v třebechovické historii), ve výhledu byla i vlastní výchova vlčat. Základem úspěchu byla samostatná a soutěživá práce družin, program oddílu schvalovala a  koordinovala oddílová rada (vedoucí oddílu a rádcové družin), která také před prvním oddílovým táborem rozhodla, že tábory TROKY budou každý rok jinde a dál od domova, podsady stanů budou stloukány z prken (krajinek) a při stavbě a bourání tábora nepřijmeme žádnou pomoc rodičů. A tak jsme si z kamenů, jílu a litinových plátů stavěli i kamna a sami si vařili.

Táborům jsme dávali jména řek, u kterých jsme tábořili.
První tábor „Svratka 47“ u  České Cikánky na Českomoravské vysočině měl prověřit naše schopnosti a uspěli jsme. Tábor s  32 táborníky  trval tři týdny, většina stanů byly tehdy ještě německé maskáče. Druhý tábor „Dyje 48“ u obce Lukov  pod Znojmem na hranici s Rakouskem, byl náš největší a nejhezčí, již celý ze stanů „amerik“. Ve vzdáleném cípu louky byl táborový kruh s týpí, nápaditá brána. Tábor s 35 táborníky trval měsíc a byl natolik stranou civilizace, že dostal povolení k nákupu mléka  přímo od zemědělců, a tak povinností nočních hlídek bylo také stloukání másla natřásáním mléka v pětilitrové lahvi. Dostali jsme však i signální pistoli k přivolání pomoci. Mimo příděl se nám  podařilo sehnat z mlýna pytel mouky a nedá se zapomenout na ty UNRRA konzervy barvy khaki s koňským masem a tříkilové plechovky s pomerančovou marmeládou. Třetím stálým táborem byla „Sázava 49“ u Smrčné nad Sázavou. Bylo nám jasné, že to je poslední skautům povolený tábor, proto táborová brána dostala symbolickou podobu zapadajícího slunce s číslicí 3 (=  konec táborů TROJKY ). Třítýdenní tábor měl jen 19 táborníků a jen 6 z nich bylo účastníky loňského tábora na Dyji. Jako vedoucí tábora byl nahlášen politicky průchodný rover, který na táboře vůbec nebyl – to je výmluvné svědectví té doby. V roce 1950 nám již stálý tábor povolen nebyl, uskutečnili jsme proto první putovní tábor po středním Slovensku „Slovač 50“ s 10 účastníky. Byly sice  ještě dva putovní tábory v létech 1951 (Jeseníky, Beskydy, Váh) se 7 účastníky a v roce 1952 (Vysoké Tatry, Vihorlat) s 5 účastníky, ale to byly již jen ilegální akce roverů.

Po táborech v druhé polovině roku 1948, kdy oddíly končily svou činnost, postihl i TROJKUvelký odliv členů. Odešli ti, co nevěřili  v dlouhé trvání JUNÁKA, mnozí i ze strachu, že členství v  „buržoasním“ JUNÁKU  bude kádrovou závadou. Tak odešel i oddílový vůdce Ferka Kubeš, pro zbylé dva vedoucí  (Šizmu a Pepču) to však byla spíše výzva k ještě větší skautské aktivitě.Oddílová krize byla překonána příchodem  šikovných nováčků z vlčat, počet družin se sice snížil na tři (Kamzíci, Rysové, Rackové), ale oddíl žil dál, zůstala i většina roverů. V té době byla i získána klubovna. To byla obrovská motivace. Klubovna byla malá místnost  asi 3,5 x 3,5 metrů v kůlně na dvoře Skautského domova. Bylo to takové neuspořádané skladiště. Po vyklizení, a vybílení byla místnost vybavena nábytkem, který byl až na kruhovou desku stolu zhotoven svépomocí. Každá družina tam měla skříňku  na svoji výbavu a tajnosti, v rohu byl br. Švarcem vyřezávaný oddílový totem, strážený družinovými totemy a vlajkami, příslušnost k skautskému hnutí symbolizoval prapor se světovou skautskou lilií, vše zhotoveno z obarveného pytle na mouku (protože ani  látky nebyly tehdy ve volném prodeji, ale jen „na body“). Na tabuli oznamovatele byly tabulky docházky a bodování a různá sdělení či hodnocení (pochvaly a kritiky).
Členům oddílu byla klubovna volně přístupná (všichni znali skrýš na klíč), mohli si vypůjčit sportovní a tábornické náčiní, přečíst (ale neodnášet) v jednom exempláři psaný a kreslený oddílový časopis BATYK (= indiánsky sekera), do kterého přispívali všichni a za pět let své existence nahrazoval oddílovou kroniku.  Klubovna měla svůj pravidelný týdenní režim. V pondělí až středu patřila družinám, v pátek roverům, ve čtvrtek improvizovaným besedám, v sobotu se sportovalo a neděle patřily družinovým vycházkám či oddílovým výletům. V klubovně se sedělo kolem kulatého stolu, pod lustrem z borových větví se zavěšeným sýrem - oštěpkem, který symbolizoval „ducha oddílu“- fungoval náramně.

V roce 1949 se na ústředí JUNÁKA registrovala již jen TROJKA – podle nových pravidel (jen mládež do 15 let). Protože byla obava z politického prověřování činovníků, byli oba skuteční vedoucí (Šizma a Pepča) papírově nahrazeni třídně bezúhonnými  rovery (bratry Markem-Mourem a  Hofmanem-Kolčavou), přičemž  br. Marek byl uveden i jako vedoucí našeho tábora „Sázava 49“ při jeho policejní registraci – i když na táboře vůbec nebyl. Tak dobrodružně jsme tehdy skautovali. Po pravdě i proto, že jsme nevěděli, že před několika měsíci (19.2.1949) komunisté potrestali oběšením třiadvacetiletého skauta (Slavoje Šádka). Po prázdninách aktivita TROJKY ještě zesílila. Roveři sháněli zelený velur na kožený prapor své roverské družiny, zmodernizovala se evidence docházky (příchozí si píchl do svého čtverečku), zdokonalil se systém bodování jednotlivců a družin, předem připravený a oznámený program měsíce se provázal s požadavky stupňů skautské zdatnosti.  Každý měsíc měl teď svoji hlavní akci, která by se každoročně ve stejný čas opakovala a stala se tak oddílovou tradicí. To nám však již umožněno nebylo. Šlo např. o „Boj družin“ (soutěž ve skautských dovednostech), o sportovní olympiádu, tajnou činnost družin, vánoční besídku, plnění určitých odborek (např. cyklisty, plavce, první pomoci). Trochu naivně jsme chtěli soutěžit s nastupujícím „školním“ Pionýrem, a tak jsme od listopadu 1949 začali vydávat ormigovaný dvoustránkový věstník HOWGH, který informoval o naší práci v minulém měsíci a dalších plánech. Členové oddílu si jej lepili povinně do svých deníků, ale byl zasílán i předsedovi ČSM a ředitelům škol. Také vývěsní skřínka na náměstí (na hotelu U radnice)  přinášela stále čerstvé zprávy o naší aktivitě.
Z původní trojice vedoucích TROJKY zůstal nakonec na bojišti jen Pepča Cihlář, protože  Honza Vlačiha odešel za prací na Slovensko, ale dopisy, které dostával, byly tak časté a tlusté, že se zas tak moc v kruhu roverů opuštěný necítil.
Registrace oddílu na rok 1950 být provedena nemohla (nebyly registrační formuláře ani nějaké pokyny z ústředí JUNÁKA), proto jsme členy oddílu nahlásili dopisem, a protože příjemce neprotestoval, pokračovali jsme v práci. Stejným způsobem však nešel obejít úřední souhlas se zamýšleným táborem v Jeseníkách, proto jsme jej nahradili putovním táborem, který vedl po hřebeni Nízkých Tater přes Dobšinou do Slovenského ráje.
Sjezd ČSM konaný v červnu 1950 pod heslem „Všechnu péči ČSM pro rozkvět pionýrského hnutí“ odsoudil „buržoazní“ skauting k likvidaci. Na třebechovické frontě se však zdálo býtklidno, proto TROJKA (po měsíci čekání) zahájila další skautský rok, který však trval jen do  9. října, kdy na oddílovou schůzku přišel předseda místního ČSM Vašek Salač a vyhrožoval udáním pro nedovolené spolčování. To jsme již museli brát vážně, nezbývalo než na dveře klubovny dát smutnou vývěsku tohoto znění:
Bratři, zastavujeme až na další veškerou oddílovou činnost -  DRUŽINOVKY, VYCHÁZKY, BESEDY, ODDÍLOVKY ODPADAJÍ !!  Prosíme vás také, abyste ani jinak klubovnu nenavštěvovali, nic neodnášeli a nepůsobili nám tak nepříjemnosti. Buď připraven! Za oddílovou radu: Pepča Cihlář“.
Klubovnu a oddílový majetek, (který jsme nemohli obhájit jako soukromý) jsme za policejní asistence předali ČSM až 3. března 1951, střediskový majetek předalo SPJ již v únoru. Až po létech jsme se dověděli, kolik svazáků bylo pověřeno sledováním, zda ve schůzkách s dětmi tajně nepokračujeme. Komunisté byli bohužel bdělí i při našem pokusu následovat vodáky a založit v TJ Kožena turistický oddíl. A tak v nepravidelném setkávání pokračovali již jen roveři. Jejich základnou se stal srub za Štěnkovem, který ač skautským majetkem, unikl svazácké pozornosti, darem jsme dostali polorozpadlou chatu „Skipi“ u Sutých břehů a také hodně poškozené kanoe. Opravy spotřebovaly mnoho dní, ale bylo to přesně to, co jsme pro překonání pocitu vzteku a bezmocnosti potřebovali.
Vedle několika setkání ve srubu za Štěnkovem (hlavní byly vánoční)  pořádali roveři  řadu výletů a hlavně dva, již vzpomenuté, putovní tábory. Ten v roce 1952 mohl skončit nedobře, když na Pústevnách skupina sedmi krojovaných roverů se skautským praporem potkala suitu obávaného ministra Čepičky, v níž bylo jistě i dost přičinlivých fízlů.  V roce 1952 již jen pětice roverů putovala přes Strečno, Velkou a Malou Fatru na Oravu, přejezd do Belanských Tater a Pienin k cíli, jimž byl Vihorlat, nejvýchodnější sopečné pohoří Slovenska. Nezapomeneme na putování divokou přírodou, ale i na vyprávění br. Bartoše-Budhy o jeho zážitcích z vězení v jáchymovských uranových dolech za „nedovolené opuštění republiky“ (v místech našeho tábořiště na Dyji v roce 1948). To již byla doba procesů s činovníky JUNÁKA s tresty kol 15 let, kdy titulky novin hlásaly, že „Skautská výchova je cestou do tábora imperialistů“ nebo „Nechceme vychovávat z našich dětí smečku vlčat“. Roverská setkání pokračovala do ztracena, protože roveři  odcházeli na vojnu, ženili se a zakládali rodiny, v roce 1954 odešel do Prahy studovat i Pepča Cihlář, tím se poválečná historie TROJKY uzavřela.

15. výročí skautingu 1927

Batyk - 1950

Klubovna Trojky v kůlně skautského domova

Rok 1968 - První naděje

Trojka v roce 1950 - povolení SČM