Vodácká aktivita Saši a Mariny Horákových

3.10 – Vodácká aktivita Saši a Mariny Horákových

Třebechovický vodní skauting let 1947-1949 je spojen s manželi Marinou a Sašou Horákovými. Dokázali to, co se před dvaceti léty, v roce 1928, br. Dvořákovi nepodařilo.
Lodě se skautskou posádkou se objevily na Orlici již v roce 1915, když si tehdejší občanský spolek „Kroužek skautů“ postavil pramici a několik jednoduchých „maňásků“. V roce 1918 odplouvala ze Sutých břehů po skončení tábora úplná flotila (napsal hrdě tehdejší kronikář). Za Vašíčkovým maňáskem plul jako hlavní loď vor palivového dříví a jako zadní voj naše „zelená“ loď, jež měla ve vleku maňáska s naštípaným dřívím. Přímý pokus o založení oddílu vodních skautů byl v roce 1928. Skončil po roce neúspěchem, i když skauti dostali na nákup čtyř maňásku 500 Kč. Po roce 1930 se stopa vodního skautingu ztrácí úplně. Důvodem zdá se být i přemístění táborů ze Sutých břehů do Orlických hor.

Na oblastním skautském sjezdu v Josefově v červnu 1946 předváděli svou dovednost i vodní skauti.  Náš 11. oddíl oldskautů, vedený Zdeňkem Šulcem, hledal tehdy svoji tvář, odpovídající stáří a zájmu jeho členů a vodáctví se zdálo být to pravé. Chuť tady byla, chyběly ale lodě  a  hlavně peníze. Vodáctví je nákladný sport. Tady někde začíná hluboká stopa manželů Horákových: Saši (1919-1996) a Mariny (1920-2007). Seznámili se v roce 1941 v hradecké Škodovce, kde nedobrovolně pracovali jako „totálně nasazení“. Svatbu měli v prosinci 1946. Jejich rodinný domek v ulici W.Churchilla (dnes Orlické ulici) se tak rázem stal „vodáckou  základnou“, kde se odbývaly nejen schůzky, ale i stavba a opravy lodí. Podle oddílové kroniky získali svoji první loď v létě 1947. Byla to vypůjčená a opravená cestovní kanoe a ani trochu nezahálela. Vybavenost oddílu se rychle zlepšovala. Pod dohledem Honzy Uhlíře se postavily dvě pramice, koupila se další kanoe a postupně pět kajaků. V roce 1947 získali i loděnici. Byla v dnes již neexistujících městských lázních v prostoru pod objekty šaten. A poradili si též s problémem financí.

Nevíme,  kdo přišel s nápadem zakázkové výroby kožených odznaků – přívěsků ve tvaru lilie se zlaceným potiskem podle přání. Lilie se začaly prodávat. V zimě  1946 bývalo dost skautských oslav a tím i objednávek. Dalším dobrým nápadem byla cesta delegace vodáků do Plzně na velitelství americké armády generála Pattona s žádostí o materiální pomoc. Uspěli  a přivezli si i několik stanů „amerik“ 2x2 m a velký stanový hangár. V roce 1948 měli již vodáci postačující vybavení a k naší radosti se ten rok i registrovali jako „l. oddíl vodních skautů v Třebechovicích p.O.“. Vedoucím oddílu byl Saša, jeho zástupcem mu byla  Marina, protože se vodáctví věnovala také děvčata. Bylo sympatické, že členství v oddílu nebylo nutnou podmínkou účasti na vodáckých akcích. O prázdninách 1948 pořádali vodáci svůj první oddílový tábor na Chrudimce při ústí do Sečské přehrady. Byly to dva oddělené tábory, chlapecký vedl Saša, dívčí vedla Marina s Vlastou Pivoňkovou. Oba tábory měly na padesát účastníků. Z toho bylo se svými rodiči dvanáct dětí do 10 let. Myslelo se na budoucnost, ta však skautingu nepřála.

V roce 1949 byly podmínky pro registraci v JUNÁKU radikálně změněny – osoby starší než 15 let  registrovánými skauty být nemohly, „směly“ však vodáctví provozovat jako svazáckou zájmovou činnost. Členství v SČM a účast na schůzích byly ovšem podmínkou. O takovou „modrou svěrací kazajku“ skauti-vodáci nestáli, proto si oddíl  dohodl kolektivní přestup do místní Tělocvičné jednoty „TJ Kožena“, kde založili oddíl vodních sportů. A ze zbytku skautských financí však ještě uskutečnili putovní vodácký tábor po řece Sázavě. Vedla ho Marta Michálková, měl osm účastníků , ale tak špatné počasí, že byl po týdnu ukončen.
Budoucí sportovní úspěchy třebechovických vodáků již se skautingem nesouvisejí, ale sledovali jsme je se zájmem, a tak víme, že měli mezi sebou i několik reprezentantů ČSR, z nichž nejúspěšnějším byl Jiří Měchura, patnáctinásobný mistr ČSR ve vodním slalomu. Oddíl byl také úspěšným organizátorem vodáckých soutěží, a to nejen místních,  ale v roce 1987 též Světového mistrovství ve vodním slalomu ve Špindlerově Mlýně.

„Suchozemští“ skauti udržovali s vodáky přátelské styky i po likvidaci JUNÁKA. Byli vícekrát ochotnými pořadateli nebo pomocnými rozhodčími. Vodáci na oplátku pomáhali s pořádáním skautských plesů i v létech 1949 a 1950, kdy již v JUNÁKU  nebyli a řada pamětníků pokládá vodáky dokonce za hlavní organizátory plesů a výzdoby sálu, s níž pomáhali i oldskauti, např. Václav  Hofman, Vilda Hanzík a Jirka Podolník.  

Po návratu z vojny se vodáctví věnovala řada poválečných vedoucích oddílů: Jirka Suchačev, Honza Boukal, Karel Hovorka, Miloš Kolářský, Joska Dvořák-Permon a další, podobně to bylo u děvčat: Marta Michálková, Vlasta Pivoňková, Věra Košvancová a další. Vzpomenout třeba i vodácké aktivisty, jakými byl  Láďa  Kouba či Ludva Kraus.  Vodáci se v roce 1953 dočkali i své plnohodnotné základny, vodácké loděnice na soutoku Dědiny s Orlicí, s krásným místním názvem „Brebťák“. To se již tělovýchova reorganizovala, vodáci byli „kanoistickým oddílem TJ Jiskra Třebechovice p.O.“. Jejich klubovní řád je i jakousi dominantou  aktivity „zasloužilých“ manželů Horákových.

Přeměna vodních skautů v roce 1949

Vodáci v roce 1953