Egon Sucharda absolvoval slavný Gilwell

3.08 – Egon Sucharda absolvoval slavný Gilwell

Egon Sucharda, spolu s bratry Kolešem a Hejčlem, patřil k našim nejzasloužilejším činovníkům konce třicátých a čtyřicátých let min. století.Vedl poslední předválečný tábor (1939) a první poválečný (1945). Byl skautem od svých devíti let, charizmatickým skautským všeumělem a posledním čs. Absolventem slavného Gilwellu. Žil v pardubicích, ale cítil se být stále třebechovickým skautem až do své smrti v červenci 2006. 
 
Egon o svém skautování
Skautovat jsem začal v devíti létech v Lovosicích. Skautský oddíl tam nebyl, tak jsme s partou kluků měli družinu, která chtěla žít v duchu knížek E.T.Setona a posléze podle příručky.“Přírodou a životem k čistému lidství“ od profesora Miloše Seiferta, kterého jsem po přestěhování do Sušice poznal i osobně na našich táborech na řece Vydře.V roce 1935 jsem byl jmenován rádcem l. oddílu, číslo své legitimace 99930 si pamatuji dodnes. V tamní skautské atmosféře woodcraftu jsem skládal skautský slib, stupně zdatnosti, Tři orlí pera a řadu odborek. V roce 1936 jsem se přistěhoval do Třebechovic, kde již byl skauting pevně zakotven. Sblížil jsem se se stejně starým Standou Koubou, který se mnou  od roku 1938 vedl oddíl a poslední předválečný tábor v Dobrém. Za války jsme si se Standou a Jardou Boškou (skautem z Kukklen) pronajali malou chaloupku u Bílého Újezdu, kam jsme přestěhovali a ukryli inventář z tábořiště v Dobrém. I ta naše chaloupka stála u Zlatého potoka a stala se nám útočištěm v době války.
Po válce jsme hned v květnu skautskou činnost v Třebechovicích p.O. obnovili.
A roky běžely:
- 1945 jsem se seznámil s Milotou Fanderlikem a společně jsme připravili Oblastní lesní školu na tábořišti třebechovických skautů v Julinčině údolí v Orlických horách.
- 1946 jsem absolvoval Ústřední lesní školu v Jinošově.
- 1947 jsme uspořádali další Oblastní lesní školu v Julinčině údolí, kde nás navštívili bratři Velen Fanderlik a Plajner. Téhož roku, po krátké návštěvě jamboree ve Francii, jsem v Anglii absolvoval Wood Badge  kurs v Gilwell Parku a po návratu domů jsem byl jmenován členem  výchovného odboru JUNÁKA. 
- 1948 jsem byl jmenován zástupcem okresního velitele v Hradci Králové. po roce 1948 jsem se jako skautský funkcionář a zvláště jako absolvent anglického Gilwellu stal „sledovaným objektem“ StB, kde jsem byl několikrát vyslýchán.
- 1989 jsem se zúčastnil ustavující schůze třebechovického střediska  JUNÁKA a stal se členem jeho kmene Oldskautů.
- 1991 jsem se zúčastnil  Ústřední lesní školy v Roztokách u Prahy a byl jsem zástupcem vůdce Oblastní lesní školy v Maršovském údolí u Police n. Metují.
- 1992 jsem  připravil a vedl Oblastní lesní školu na třebechovickém tábořišti u Štěnkova.
                                                                               (sepsal Egon Sucharda 14.4.1992)
 
Egon o Gilwellu
V poválečném roce 1947 jsem byl jako zástupce vůdce Lesní školy  Jiráskovy oblasti vybrán, jako jediný Čechoslovák, k účasti na kurzu v anglickém  Gilwell-Parku. Že do Anglie koncem srpna pojedu jsem se dozvěděl v lednu.Tím začaly všechny starosti s tím spojené. V první řadě to byla znalost angličtiny. V roce 1940 jsem sice maturoval z němčiny a francouzštiny, ale angličtinu jsem nestudoval. Znamenalo to tedy hned začít, protože do Anglie jsem jel sám a musel jsem se spoléhat jen sám na sebe. Nepřeháním, že jsem angličtinu studoval 6 až 8 hodin denně, a to při zaměstnání. Dalo mi to pěkně zabrat. Ale podmínkou přijetí do Gilwell-Parku bylo absolvování teoretické části, což znamenalo podrobně zodpovědět 30 otázek, které byly z Anglie zaslány. To jsem zvládl i díky tomu, že mi s překladem do angličtiny pomohl br. Milota Fanderlik.
Nechci popisovat všechny problémy,  které jsem musel překonat při obstarávání pasu, víz, potřebných valut atd., což v poválečných létech nebylo vůbec jednoduché. To jsem zvládnul  s pomocí tehdejšího starosty JUNÁKA dr. Velena Fanderlika a oba bratři Milota s Velenem  se se mnou také 17. srpna 1947 ráno na Wilsonově nádraží v Praze bratrsky rozloučili a já nastoupil cestu do Anglie.
Protože v té době probíhalo světové jamboree  skautů ve Francii, využil jsem té příležitosti a zúčastnil se alespoň závěrečných slavností v Moissonu a sešel se tam s naší čs. výpravou, která byla populární díky naší hradecké skautské kapele.  Po skončení jamboree jsem měl ještě trochu času k prohlídce pamětihodností Paříže a dne 21. srpna  jsem z Paříže odjel do Calais, odtud lodí přes kanál do Folkestone a dále vlakem do Londýna, kam jsem šťastně dorazil asi v 6 hodin večer a měl jsem první možnost ověřit si své znalosti angličtiny. Trochu jsem se u toho zapotil, ale zvládl jsem to natolik, že jsem vyřídil potřebné formality na ústředí anglických skautů a ubytoval se na lodi polárního badatele  kapitána Scotta, která se jmenuje „Discovery“. Loď byla tehdy ve správě anglických námořních skautů a jako cvičná loď kotvila na Temži. Zde jsem strávil 4 dny, takže jsem měl možnost prohlédnout si Londýn, který byl v té době ještě silně poznamenán válkou. Celé bloky domů byly zničeny bombardováním. Dostal jsem se do Parlamentu, prohlédl jsem si Tower, budovu Scotland Yardu, stará skladiště v East Endu a dokonce jsem viděl premiera W.Churchilla když vycházel ze svého sídla na Downing Street.
Rok 1947 byl tehdy velmi suchý. Známý Hyde Park a Green Park v Londýně, které jsou vždy krásně  zelené a svěží, byly tehdy vyprahlé. Také zásobovací situace byla velmi svízelná, potraviny byly ve Francii i Anglii na lístky, takže jsem si někdy připadal, že skládám znovu hladovku „Tří  orlích  per“. Výhodou bylo, že se na Discovery podávaly v důstojnické jídelně vydatné snídaně, takže se to dalo do večera vydržet. Dne 26. srpna jsem se rozloučil se sympatickým kapitánem lodi Discovery  a odjel vlakem do Chongfordu a odtud pěšky asi
4 km do Gilwellu. Po uvítání jsme byli rozděleni do družin.  Stal jsem se tak jedním z 11 členů družiny Vlků, ve které  mimo několika Angličanů byli účastníci z Nového Zélandu,  Nigerie,  Britské Guayany, Argentiny, Indie a také z exotického Československa. Tam jsem poznal nejlépe, jak nás všechny spojuje mezinárodní skautské bratrství a naše spolužití  bylo naprosto stejné, jako kdyby byl někdo z Třebechovic, druhý z Hradce Králové apod.  Ubytováni jsme byli v tropických stanech, samozřejmě bez podsad, protože ty jsou výhradně československou specialitou.
Co říci k vlastnímu kursu. Průběh byl podobný jako v našich lesních školách, snad jen s tím rozdílem, že je frekventantům dána větší volnost k plnění jednotlivých úkolů a více se zdůrazňuje družinový systém. V Gilwellu např. neexistuje „budíček“, ale v 9,30 hod. jsme museli všichni nastoupit k ranní prohlídce stanů. Pokud jsme chtěli mít všechno v pořádku, stejně nás neminulo vstávání o šesté.
Stravování totiž není společné, ale každá družina má svoji kuchyňku,  tzn. malý přístřešek s otevřeným ohništěm , kde si připravuje celodenní stravu. Každý člen družiny dělal jeden den šéfkuchaře a vařil z přidělených potravin, takže jídelníček byl vskutku světový. Po ranní prohlídce stanů byl nástup ke vztyčení vlajky a potom následoval vlastní výcvikový program.
Vše se odbývalo ve volné přírodě a pro případ  špatného počasí byla k dispozici větší místnost v zámečku,  kde se také konaly večerní přednášky, pokud nebyl na programu táborový oheň. Pro každý táborový oheň si družina připravila vlastní program, zpívaly se písně různých národů a velký úspěch měly naše „Rožnovské hodiny“, které se naučil celý kurs – až na tu výslovnost. Většina účastníků byla ze zemí hovořících anglicky, pro mne byl však nejcennější člen naší družiny z Argentiny. Byl totiž profesorem němčiny a angličtiny v Buenos Aires a sám hovořil španělsky. Při některých zvlášť obtížných přednáškách jsme to řešili tak, že to, čemu jsem nerozuměl, mně přeložil do němčiny, kterou jsem celkem dobře ovládal. Poznámky jsem si psal česky, on španělsky a v pohodě jsme to vše stíhali. Během celého kursu musel každý účastník zvládnout řadu úkolů ze skautské praxe a byl z nich v průběhu kursu vyzkoušen určenými instruktory. V závěru kursu  jsme podnikli dvoudenní výlet s přenocováním v přírodě podle zadaného plánu putování  a stanovených úkolů, které jsme museli splnit  a o průběhu výletu podat každý písemnou zprávu.  Naše počínání bylo nenápadně sledováno instruktory a bylo pak předmětem závěrečného hodnocení. Co se mi osobně velmi líbilo byl kamarádský vztah jak mezi frekventanty kursu, tak mezi  instruktory. Hezké bylo také různé zpestření programu. Například nás  jednou naložili do auta, ze kterého nebyl možný výhled, odvezli nás na neznámé místo, kde nás postupně vysazovali s úkolem vrátit se co nejdříve podle mapy do tábora. Nejlepší na tom bylo, že mapa, na kterou jsem tolik spoléhal, se ukázala být mapou Řecka. Vrátili jsme se ale všichni. Nelze vylíčit všechny dojmy, které jsem si z Gilwellu přivezl a velmi jsem se těšil, jak je uplatním v našich Lesních školách. Bohužel přišel rok 1948 a  po něm příliš dlouhá přestávka. Po ukončení Gilwellu jsem  využil ještě zbývajícího času k výletu do Skotska a při zpáteční cestě se mi podařilo na letišti v Amsterdamu získat holandské vízum, takže do odletu letadla jsem si ještě mohl zajímavosti toho města prohlédnout.
Cestoval jsem doslova v polních podmínkách, přesto mi vycházeli vstříc obyvatelé i úřady. Skautský kroj tam měl opravdu dobrý kurs. Dnes jsme opět členy Světového skautského hnutí (WOSM a WAGGGS)  a přeji vám všem, abyste  navázali přátelství se skauty jiných národů, jak se to nezapomenutelně podařilo mně.

Dovětek:
Egon byl se Šilkem a třebechovickými skauty ve stálém kontaktu až do své smrti  6. 7. 2006 ve věku 86 let (narodil se 7. 11. 1920). Památkou na něho jsou kožené desky na naše táborové kroniky, které hotovil technikou tlačení a vypalování. Pamatujme, že Egon Sucharda, spolu s bratry Kolešem a Hejčlem byli trojicí vůdců, která v létech 1930-1950 třebechovický chlapecký skauting formovala.

Egon Sucharda v Gilwellu