Skautská stezka střediskového vůdce Rudy Hejčla

3.03 – Skautská stezka střediskového vůdce Rudy Hejčla        

Ruda Hejčl patřil vedle Františka Koleše k nejznámějším a nejaktivnějším vůdčím osobnostem třebechovického skautingu. Vycházet dobře s  dominantním br. Kolešem nebylo snadné, navíc si něčím znepřátelil župního zpravodaje, ale Ruda byl bojovník. Jeho chlapecký oddíl byl v létech 1938/39 tak velký a aktivní, že ve vedení střediska br. Koleše vystřídal a byl v čele střediska i v jeho bouřlivé poválečné obnově. Nechme ho o tom vyprávět.

Skautovat jsem začal v devíti letech dne 1. září 1919 v družině Bobrů 1. oddílu, kde jsem již několik měsíců zastával funkci pokutáře. Složil jsem zkoušku nováčkovskou, která tehdy obsahovala jen znalost morseovky. Pamatuji se, že jsem tehdy neznal jenom „Y“. Poté jsem složil  skautský slib a později  zkoušku druhotřídní [pozn.: po roce 1945 bylo pořadí zkoušek změněno] a v roce 1922 se stal rádcem družiny Racků. Téhož roku jsem se zúčastnil  Národních skautských slavností v Praze a o prázdninách pak i letního tábora třebechovických skautů. Postupně jsem složil řadu odborných zkoušek: truhlář, obuvník, drvoštěp, první pomoc, zpravodaj, stopař, botanik, astronom, atlet, plavec, cyklista, táborník i ta oblíbená “Tři orlí pera“.

Od roku 1924 jsem byl oddílovým rádcem a po složení prvotřídní zkoušky v roce 1925 jsem se stal zástupcem vedoucího oddílu. V roce 1927 jsem absolvoval Ústřední lesní školu u moravského Holešova, kterou vedli bratři Hora, Fanderlici, Elstner a Štefan. Tam jsem také dostal skautské jméno “Strače“, protože jsem byl nejmenší z družiny Strak. Od roku 1927 jsem již vedl oddíl samostatně, až do nástupu vojenské presenční služby 1.10.1931. Stihl jsem ještě navštívit „Tábory slovanských skautů“ v Praze.
Po návratu z vojny v lednu 1933 jsem se do vedení oddílu vrátil a založil při oddíle i smečku vlčat, která měla brzy 70 členů. Vedení skautů jsem postoupil jinému bratru, kterého jsem si vychoval a věnoval se vedení vlčat s pomocí mojí manželky a dvou instruktorů. Po mnohých  nedorozuměních, hlavně pro neskautské jednání tehdejšího župního zpravodaje Neumanna z Dobrušky, jehož tehdy podporoval člen náčelnictva a bývalý náš župní zpravodaj Preininger, jsem se vedení vlčat v roce 1937 vzdal, ale bez skautingu jsem dlouho nevydržel a zjara 1938 jsem s několika oddanými bratry založil 2. oddíl junáků v Třebechovicích, při němž byla opět smečka vlčat (pamětníci vzpomínají hlavně na br. Elišáka, u něhož měli i klubovnu).

V několika týdnech jsme měli na 120 členů (což není věrohodně potvrzeno), které jsme, myslím dobře vychovávali. Paradoxně nám tehdy nebylo povoleno užívat Skautský domov, na jehož výstavbě jsme měli nemalý podíl. Tento stav, vyvolaný hlavně župním zpravodajem Neumannem, trval déle jak rok. Pracovali jsme poctivě, předčili jsme ostatní třebechovické oddíly, až konečně naše pravda a poctivá skautská práce byla uznána a vše se urovnalo.

V roce 1939 jsem byl zvolen vůdcem (velitelem) střediska Třebechovice p.O. a tuto funkci jsem zastával až do 4. listopadu1940, kdy jsem za velkých nesnází a  surovém jednání opilých gestapáků předával veškerý majetek střediska a místního sdružení. Ale odbornou skautskou  literaturu  jsem neodevzdal a schovával ji po celou dobu německé okupace. Shromáždil jsem kolem sebe  několik zdatných chlapců a i pomocí té literatury je připravil pro budoucí vedení oddílů v obnoveném JUNÁKU. Byli jsme připraveni, a tak již dopoledne 5. května 1945 velký plakát na náměstí zval chlapce do práce pro republiku heslem „JUNÁCI VZHŮRU – VOLÁ DEN !“

Této výzvy uposlechlo 42 bývalých skautů, kteří konali spojovací a strážní službu. Pak se již hlásili noví a noví členové. A tak bylo třebechovické středisko JUNÁKA po  20. květnu 1945 obnoveno a byl jsem zvolen jeho vůdcem. „Předváleční“ skauti se ujali vedení oddílů a zdokonalili se na prázdninovém „výcvikovém“ táboře v Julinčině údolí u Rokytnice v Orlických horách. V červnu 1945 mělo středisko přes 500 členů ve 20 oddílech. Středisko jsem vedl až do konce září 1945, kdy jsem po výzvě Ministerstva průmyslu odešel za prací do pohraničí jako národní správce firmy Karel Pietsch, továrna na usně v Mimoni. Vedení střediska jsem předal br. Egonu Suchardovi.

V Mimoni jsem od října 1945 vedl kurs pro rádce a vedoucí tamních oddílů a byl jsem tam v lednu 1946 zvolen vůdcem střediska. Za mého působení vzrostlo středisko z původních 2 na 12 oddílů. Vedle funkce střediskového vůdce jsem byl i zástupcem vůdce okrsku Česká Lípa a instruktorem Severočeské oblastní lesní školy.

Po složení vůdcovské zkoušky jsem dostal vůdcovský dekret č.11579 ze dne 14.12.1934.  Je podepsaný A.B.Svojsíkem, i proto si ho vážím nejvíce. Všechna moje práce za 27 let (psáno v roce 1946) ve prospěch  ČESKOSLOVENSKÉHO JUNÁKA je zde stručně shrnuta. Jsou to vzpomínky veselé, příjemné i trpké, ale jsou to vzpomínky, které ze srdce nikdy nevymizí. Od roku 1922 jsem se zúčastnil skoro všech táborů třebechovických  junáků, z nichž jsem později mnohé samostatně vedl. A na nich jsme se všichni poznali nejlépe.

Děkuji všem skautským vůdcům, kteří mi ukazovali cestu, po které jsem věrně šel. Ač z velmi chudé rodiny, vychoval mne skauting v platného člena naší československé vlasti a k lásce k mládeži, které jsem až dosud věnoval všechen svůj volný čas.

Rudolf Hejčl.  v Mimoni dne  2.11.1946

P.S.
Ruda Hejčl se v  důchodovém věku do Třebechovic p.O. vrátil a v roce 1968 pomáhal při obnově skautingu ve funkci tajemníka a pokladníka střediska.
Narodil se 12.února 1910 v Třebechovicích p.O., kde ve věku 78 let 16.července 1988 také zemřel a byl za účasti svých odchovanců-skautů pochován.