3.00 – Historický souhrn let 1945-50
Naše město a celý náš východočeský region nezažil krvavé válečné operace, nepřešla přes nás fronta, nezažili jsme ani letecké nálety. Ale i bez těchto hrůz bylo pět let života v okupované vlasti plné omezení a nebezpečí. Začalo to zatemněním oken, neosvětlenými ulicemi, přídělovým (lístkovým) hospodářstvím, byly zavřeny vysoké školy, rušeny podniky nedůle-žité pro válku, pracovní úřady přesunovaly lidi nuceně do zbrojního průmyslu u nás, ale desetitisíce i do bombardovaného Německa, což postihlo celý ročník 1921. Končilo to vyhlášením totálního pracovního nasazení v roce 1944, kdy byly zavřeny i vyšší třídy středních škol a i tito mladiství pracovali 6 dní v týdnu 12 hodin (pracovní týden měl 72 hodin). Byly zakázány taneční zábavy, doma na radiu byla povinně umístěna karta s varováním „Poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí“ a také k tomu docházelo. Gestapo plnilo věznice a koncentrační tábory, kde zahynula většina našich židovských spoluobčanů (také dva naši skauti: Klepetář a Kreitner).
Němečtí vojáci, ubytovaní od roku 1944 v budově měšťanky a koncem války i v sokolovně, je opustili 8. května 1945 a v ranních hodinách příštího dne již městem projížděly motorizované sovětské jednotky na pomoc bojující Praze. Válka tím pro nás skončila.Konec války přinesl pocit uvolnění, radosti ze začátku nového života. Tušili jsme, že osvobození Československa Rudou armádou bylo účelové, že tím budeme patřit do jejich tzv. „sovětského bloku“, ale doufali jsme, že Rusové nebudou horší než Němci, ale oni horší byli, měřeno počtem politických vězňů, úpadkem morálky, kultury a ekonomiky. Nakonec i sami Rusové přiznali, že Stalin byl větším masovým vrahem než Hitler. V područí Moskvy jsme žili dlouhých čtyřicet totalitních let.
Londýnská exilová vláda se vrátila do vlasti (symbolicky) přes Moskvu s tzv. Košickým vládním programem, nastolujícím lidově demokratické zřízení. JUNÁK se aktivizoval okamžitě a na dotaz, zda má na osvobozených územích obnovit svou činnost, odpověděla vládní místa z Košic „Obnovte předválečný stav“, ale tajnou snahou KSČ bylo mít vedení spolků mládeže ve svých rukou. A tak si komunisté vynutili, aby se JUNÁK stal kolektivním členem SČM. Ten však přestával být nepolitický a nábožensky tolerantní a stával se zřetelně „zálohou KSČ“. Připravovaný junácký sněm ve Zlíně měl odsouhlasit řešení, které by nadvládě SČM zamezilo, ale v den zahájení sněmu došlo k únorovému komunistickému puči, na pokyn KSČ se ustavil Akční výbor JUNÁKA, který začal skauting systematicky likvidovat. Proto i dějiny poválečného třebechovického skautingu jsou krátké a smutné.
Strach komunistů ze skautingu byl oprávněný. Oficiálně podporovaný a protěžovaný SČM, vydávaný za začátek budoucí jednotné organizace dětí a mládeže, viděl v JUNÁKU značně silného konkurenta a KSČ tak viděla v zachování samostatnosti JUNÁKA nebezpečný precedens, jenž by mohl vést k rozbití SČM. Kolem JUNÁKA se tak vytvořila značně složitá situace. A co naše město? Hlavními organizátory našich prvních poválečných měsíců byl staronový střediskový vůdce Rudolf Hejčl a jeho zástupce Egon Sucharda. Zvládli nábor a evidenci 521 členů, zorganizovali je v 18 oddílech a pro jejich vedoucí uspořádali již koncem července 1945 (necelý čtvrtrok od konce války) třítýdenní výcvikový tábor v osvobozeném pohraničí v Julinčině údolí Orlických hor a koncem roku 1945 se ustavilo i agilní SPJ (Sdružení přátel Junáka). Na stejném místě se tábořilo i v roce 1946, nejprve chlapci, po nich děvčata. Krásné tábořiště jsme v roce 1946 a 1947 zapůjčili k pořádání Oblastní lesní školy. Stany zakoupené z přebytků americké armády v létech 1946/47 umožnily uspořádat v roce 1947 pět táborů, většinou oddílových (3., 5. a 7. oddíl). Koncem roku 1945 vrcholily snahy o ukončení samostatnosti JUNÁKA. Dvacetičlennou delegací jsme podpořili pražskou demonstraci za zachování JUNÁKA a v roce 1947 jsme využili slibně se otvírajícího skautského světa k návštěvě skautů-Harcerů v polském Walbrzychu. A náš Egon Sucharda absolvoval i prestižní vůdcovský kurs v anglickém Gilwellu. Ten rok jsme byli také úspěšní v různých soutěžích, okrskové závody hlídek vyhráli skauti 3. oddílu opakovaně a získali velký křišťálový pohár. Skromnou oslavou jsme vzpomenuli 35. výročí třebechovického skautingu a projektovali přístavbu Skautského domova. V příštím roce bylo ale vše jinak.
Začátkem roku 1948 vrcholil střet demokratů s komunisty, tajně vyzbrojené dělnické milice vyšly do ulic, došlo k únorovému převratu a nastolení totalitní vlády „lidové demokracie“. Na 28.2.1948 do Zlína svolaný 3. junácký sněm byl zrušen a jeho heslo: „Samostatný a silný JUNÁK do služeb mládeže a republiky!“ zůstalo jen snem. Převládl názor radikálních svazáků, že JUNÁK je imperialistickou organizací. Komunisty ovládaný Akční výbor JUNÁKA oznámil, že SČM ve své dětské organizaci JUNÁK soustředí všechnu naši mládež do 15 let, starší členové se musí stát přímými členy SČM. A krátce na to oznamuje zřizování pionýrských oddílů JUNÁKA. Většina oddílů a někdy celá střediska reagovala na tyto reformy ukončením činnosti a tisíce skautů emigrovaly do svobodného světa. Také v Třebechovicích p.O. většina oddílů ukončila svoji činnost, takže roku 1948 pořádal tábor již jen 3. oddíl skautů, vlčata a světlušky a poprvé i ten rok ustavený oddíl vodáků (bývalý 11. oddíl oldskautů). Akcí na rozloučenou se stal oblastní sjezd v Králíkách, s viditelně větší účastí než dřívější sjezd v Josefově (1946) a v Přeloučí (1947).
V roce 1949 byly oddíly registrovány již podle nových „poúnorových“ pravidel. Registraci podal už jen 3. oddíl skautů, jako vedoucí byli uvedeni bratři dělnického původu. Totéž se dělo při schvalování tábora, kdy nahlášený (a schválený) vedoucí na táboře vůbec nebyl. Tak absurdní to byla doba a bylo i hůře. Podle jistě neúplné evidence bylo v republice 687 skautů vězněno a 11 popraveno. Z toho první tři již v roce 1949 (!). I poslední u nás v roce 1960 popravený politický vězeň byl sedmadvacetiletý pražský skaut Vladivoj Tomek. Na rok 1950 již ani registrační formuláře vydány nebyly, a tak TROJKA (3. oddíl skautů) nahlásil pokračování své činnosti dopisem. Uskutečnila putovní tábor po středním Slovensku „Slovač 50“ a po prázdninách zahájila další skautský rok. Ten však trval jen do 3. října 1950,kdy na oddílovou schůzku přišel předseda místních svazáků a vyhrožoval udáním pro nedovolené spolčování. Až po létech jsme se dozvěděli, kolik svazáků bylo pověřeno hlídáním, zda v práci s dětmi nepokračujeme.
To jsme naštěstí tušili, a tak se dvou ilegálních putovních táborů TROJKY v roce 1951 (Jeseníky – Beskydy – Váh) a v roce 1952 (Malá Fatra – Pieniny – Vihorlat) zúčastnili jen roveři, mezi nimi i br. Bartoš-Budha, který se jako politický vězeň vrátil z trestného tábora v Jáchymově.
Za poslední veřejnou akci třebechovických skautů je pokládán společenský ples 4. února 1950, na který zvali „ČSM, SPJ a JUNÁK v ČSM v Třebechovicích p.O.“. Spolupráce byla ovšem jen na papíře. O ples se zasloužili samozřejmě jen skauti a „směli“ si to zopakovat až po dvaceti létech v roce 1969.
