Trocha skautování i za války

2.16 – Trocha skautování i za války

 
Období druhé světové války (1939-1945) bylo dlouhé a kruté. Totální nasazení s dvanácti hodinovou pracovní dobou včetně sobot (72 hodin týdně), nucená práce ve zbrojovkách bombardovaného Německa,  válečné přídělové hospodářství, ulice bez osvětlení se zatemněnými okny, rozhlasový přijímač s povinnou cedulkou „Poslech zahraničního rozhlasu se trestá smrtí!“, zavřené vysoké školy,  koncentrační tábory plné „nepřátel Říše“, červené plakáty se jmény popravených za schvalování atentátu na Heydricha, vyhlazení Lidic a Ležáků, systematické vyhlazování Židů, všudepřítomný strach z udavačů a všemocného Gestapa. Junák byl nacisty zlikvidován v říjnu 1940, následoval Sokol a další organizace a platil zákaz shromažďování. Ale ani v těchto podmínkách plamen skautingu v našem městě podle pamětníků zcela neuhasl.
 
Alena Sakařová a Irena Horáková vzpomínají na schůzky každou středu u Sakařů. Schůzky nás a několika chlapců vedl pan Barvíř, který miloval přírodu a vše co s ní souviselo. Vděčíme mu za to, že nás naučil znát přírodu a vyprávěl nám různé příběhy ze života. Nezůstalo však jen u středečních schůzek, v neděli jsme chodili na vycházky do přírody, kde jsme poznávali v praxi brouky, ptáky,  rostliny, stromy. Při večerních vycházkách jsme sledovali noční oblohu a  dostalo se nám vysvětlení, kde se nacházejí jednotlivá souhvězdí. Pod vedením pana Barvíře jsme se naučili i Morseovu abecedu, kterou jsme si vyzkoušeli vysíláním praporky na lukách. V zimě, kdy příroda spala, jsme chodili společně bruslit na jezírka za Krňovice, kde jsme nejprve museli „kluziště“ odmetením sněhu upravit. I po létech, když se potkáme, vzpomínáme na obětavého a moudrého p. Barvíře a  hezké dětství, které jsme jeho zásluhou i ve válce prožili. 
 
 
Egon Sucharda si společně se Standou Koubou a Járou Boškou (z Kuklen) pronajali malou chaloupku u Bílého Újezda v Orlických horách, kam přestěhovali část inventáře z našeho bývalého tábořiště u Dobrého. Chaloupka ležela rovněž na Zlatém potoku a stala se jim skautským útočištěm  v době války.
 
Rudolf Hejčl ve svém životopise uvádí, že  při likvidaci střediska (4.11.1940) skautskou literaturu neodevzdal a užil ji k výchově několika zdatných chlapců svého bývalého oddílu. Nezklamal se v nich, stali se  vedoucími poválečných oddílů. Od roku  1942 byl zapojen do protinacistického odboje a s několika chlapci svého oddílu vytvořil skupinu, připravenou pro strážní službu a případně i sabotážní akce. Dne 22. dubna 1945 dostal konkrétní pokyny, slední pak 4. května s tím, že dnem akce bude 7. květen 1945, ale přišlo to dříve. Stal se členem revolučního národního výboru v Třebechovicích a již dopoledne 5. května velký plakát na náměstí vyzýval skauty  do služby vlasti, kterou poslechlo 42 bývalých skautů, kteří konali služby strážní a spojovací.