Paměti „praskauta“ Roberta Horáka

2.08 – Paměti „praskauta“ Roberta Horáka                                         

 
Příspěvek byl odevzdán pro almanach, vydaný 1992, ten však byl pojat faktograficky, proto je tato cenná vzpomínka publikována až dnes.
 
Skautoval jsem ve dvacátých létech minulého století. Bratr Barvíř byl tehdy asi čtyřicetiletý a pomocníkem mu byl o mnoho mladší bratr Koleš.Naše skautská činnost byla různorodá, konaly se schůzky, nedělní odpolední vycházky a hlaně  prázdninové tábory, jejichž místem byly Suté Břehy a Orlické hory. Na táborech jsme se učili samostatnosti, sami si postavit stan s podsadou, zbudovat kuchyni, kde se vařilo na čtyřech plátech podložených cihlami pod primitivní prkennou střechou. Museli jsme umět roz-dělat oheň z dříví posbíraného po lese. Každý den měla jedna družina se starším vedoucím službu. Dnes tomu sám nechci věřit, že  pro 15 až 20 táborníků se na tomto primitivním zařízení všechno zvládlo. Na táboře se žilo určitým programem, který byl na každý den jiný. Účelem pobytu v přírodě bylo utužovat zdraví, učit se samostatnosti a nebojácnosti, naučit se obstojně plavat a rozumět přírodě. V noci střežily tábor naše noční hlídky s dozorem někoho staršího, rozumnějšího.
Vzpomínám si na jednu historku z tábora na Sutých Březích. Měli jsme za úkol uvařit kynuté knedlíky. Zadělal jsem určenou dávku v necičkách, dal droždí, cukr a vlažnou vodu, ale ouha, „utopil jsem mlynáře“. Mouka došla, tak jsem poslal k paní hajné Rychterové s prosbou, aby nám půjčila mouku.  Jelikož se spěchalo, těsto se zase nepovedlo. Poslal jsem proto pro mouku znovu. Paní hajná se smála a mouku nám dala. Těsta jsme měli plné necky,  tak se celé odpoledne vařily knedlíky, takže byla zajištěna i večeře. Byly sypané „prachandou“ a moc nám chutnaly. Ale těsta nám zbylo ještě moc, a tak se nažraly i ryby. Hajný pan Rychtera chodil k našemu večernímu táborovému ohni  s celou rodinou. Když se paní hajná dozvěděla jak jsme vařili knedlíky, nechtěla mouku vrátit. My jsme jim zase pomáhali sušit seno.
 
Jiný tábor byl v Orlických horách za Skuhrovem v Josefově údolí. Byl u lesa na louce vedle čisté řeky. Na louce se hrály různé hry, hlavně kriket, hra s pálkami a koulemi, mezi námi vel-mi moc oblíbená. Měli jsme náročný celodenní výlet, pěšky až do Kladska do lázní Dušníků. Tábor vedl  medik Otto Klepetář (který se nevrátil z německého koncentračního tábora. Byl to dobrý kamarád, naše generace na něho s úctou vzpomíná).
Kdo se přihlásil, mohl si na táboře vysloužit „Tři orlí pera“, což byla tvrdá zkouška: tři rány
holí nebo kopřivami přes nahá záda, celý den nepromluvit (což bylo nejtěžší), večer odejít nepozorovaně z tábora, přespat v lese a ráno se nepozorovaně do tábora vrátit. Kdo udělal chybu v jedné disciplině, musel začít znovu. Zpravidla to nikdo nedokázal. Učili nás vázat knihy, jezdit na kole, plavat, fotografovat apod.  Za každou zkoušku jsme si  přišili  na rukáv příslušný kulatý odznak.
 
Vlastní klubovnu jsme tehdy neměli, moc často jsme se stěhovali. Vzali jsme zavděk i starým chlévem, své věci jsme měli uložené ve žlabu, pak jsme se stěhovali do dalšího statku a pak i na evangelickou faru. Se synem faráře Miličem Čapkou jsem hrával stolní tenis, dnes  je  universitním  profesorem kdesi v USA. Poslouchat jsme museli, za porušení kázně byl viník zapsán na dveřích na plakát jako „snob“.
Důležité zásady byly – chránit přírodu, pomáhat starým a slabším lidem a hlavně nekouřit a nepít alkohol.
 
Byly pořádány skautské slavnosti u nás i jinde. Vzpomínám na Dvůr Králové, Kolín, Chotěboř, Hradec Králové. Průvody procházely celým městem na hřiště, kde se pořádaly soutěživé hry a lehkoatletické závody. Na  slavnosti jsme jezdili rádi, při počtu šesti byla na dráze  sleva 33%. Jednou jsme se rozhodli na poslední chvíli a jednomu chlapci z Bědovic chyběla na průkazce fotka. Narychlo byl od kluků vyfotografován a žádný z nás si nevšiml, že je v pozadí kozí chlívek. Po vyvolání desky (aparáty na filmy ještě běžné nebyly) se ukázalo, že na fotce budou dva. Vedle hlavy skauta vystrčil hlavu z chléva bradatý a rohatý kozel. Ale nedalo se nic dělat, fotka se musela do legitimace nalepit. Průvodčí se na nebohého kluka podíval a řekl: „A kterýpak jseš ty?“
 
Při jedné skautské slavnosti u nás  se konaly závody tříčlenných hlídek. Na trase, kterou se procházelo, se musely plnit určité úkoly: u mostu přeplavat řeku Dědinu, na jiném stanovišti postavit stan, na dalším uvařit vejce natvrdo, značky na zemi  vedly  na místo, kde byl ukryt dopis se zprávou v morseovce o další trati a úkonech, které se mají provést. Po městě nás sledovalo spousta diváků, hlavně na mostě byla tlačenice. V lehké atletice jsme závodili se Sokolem na hřišti v Boře. a často jsme i vítězili. Na vycházkách byla oblíbenou zábavou signalizace praporky morseovou abecedou, to se dělo zpravidla ze Stavu přes pole do lesa Bojku.
Konaly se také skautské akademie s různým zábavným programem  v sále u Černého koně nebo U Jarkovských Na tvrzi. Závodilo se v poskytování první pomoci, v obvazování prstu, dlaně a předloktí. Na jevišti byly tři závodící dvojice. Bylo to velmi úspěšné a pro diváky zábavné, protože každý fandil své dvojici. Čím více se spěchalo, tím větší byla legrace. Někdo si myslel, že už má vyhráno, ale vypadl mu obvaz z rukou a než ho zvedl a znovu použil, ztratil cenné minuty a vítězství bylo v háji.  Smíchu bylo v hledišti plno.
Jeden čas se pro děti hrálo loutkové divadlo. Tomu se věnoval hlavně úředník Občanské záložny Jindra Drašnar. Hlavy loutek byly sádrové a často rozbité. Můj bratr Adolf proto vyřezal hlavy ze dřeva. Měl na to talent a měl i složenu odborku z řezbářství a vázání knih. Pamatuji se hlavně na hlavu čerta.
 
Všechny funkce byly neplacené, finanční prostředky byly získávány z členských příspěvků, výtěžků z pořádaných akademií a divadel, dary byly zcela výjimečné, subvence žádné. I tak
byl náš inventář docela bohatý: stany a celty, kotle, hrnce a další kuchyňské nádobí, volejbalová síť a míče a další sportovní náčiní. Měli jsme i pramici a tři maňásky. Na nich se jezdilo hlavně ve Štěnkově. Mezi kluky bylo hodně přezdívek jako Baťa, Smejčil, Tomahák, Pavelka. Jak tato skautská jména vznikala se většinou neví. Jednou jsme chodili s Rudou Hejčlem po náměstí. Ruda hodil sněhovou kouli po děvčatech, ta  ale zasáhla starostu města p. Vitouška, který právě kráčel po náměstí. Zavolal Rudu k sobě (utéci nestačil) a řekl mu: „Ty jsi Pavelka, viď, řekni tátovi ať přijde zítra na radnici!“ Tím to ovšem skončilo, ale přezdívka „Pavelka“ Hejčlovi zůstala.
 
Jedny prázdniny jsme šli se zmíněným Pavelkou pěšky za Skuhrov do Jedlové v Orlických
horách do tábora našich skautek. Cesta tam nám trvala šest hodin a po táborovém ohni jsme se vydali zase zpět. Za Solnicí nás přepadl prudký déšť a bouřka, a tak jsme honem vlezli do panáku obilí a ve čtyři hodiny ráno jsme šli do Solnice na vlak. Jindy nás přepadl divoký nápad jet kvečeru na kolech na Suté Behy, i když počasí dobře nevypadalo. Když jsme dojížděli, přepadl nás hustý déšť. Naší záchranou byl seník hajného Rychtery. Ráno šla paní hajná pro seno a bylo ji divné, že petlice není zastrčená. Opatrně vešla dovnitř a když zjstila, že jsme to my, pozvala nás dolů na kávu.
Naše touha – mít vlastní klubovnu – se splnila až postavením Skautského domova v r. 1934, jenže tou dobou jsem byl na vojně, takže jsem se jeho budování a otevření nezúčastnil. Dnes, ve svých osmdesáti létech , už jen vzpomínám a prožívám celé svoje mládí, strávené v přírodě mezi skauty. Přeji všem dětem,  které nás budou následovat, aby i ony si zachovaly do stáří na skauting stejně hezké vzpomínky. A hlavně jim přeji dobré a obětavé vedoucí, kteří by jim uměli tu lásku ke skautingu vštípit do srdce.
 
Pro almanach 1992 sepsal
Robert Horák  (vůdce oddílu 1930/31)