Památce vůdkyně skautek Slávky Šubrtové

2.03 – Památce vůdkyně skautek Slávky Šubrtové                            

 
Autorka příspěvku, sestra Julinka Hájková (1919), byla v době sestavování tohoto sborníku nejstarší žijící pamětnicí začátků našeho střediska, navíc ochotná své vzpomínky napsat nebo na mnohé otázky trpělivě odpovídat. Pomohla nám poznat a pochopit životní a společenské prostředí doby skautských začátků.
 
Děvčata narozená v roce 1919 měla velké štěstí. Dostala za učitelku slečnu Šubrtovou, kterou měla v obecné škole celých pět let.  Nic na ní nebylo zvláštního, až na to, že s námi byla nejen ve škole ale i mimo školu – ve skautu. Proto jsme se také pletly a i ve skautu jí říkaly slečno  učitelko. Neměly jsme se kde scházet, měly jsme schůzky ve třídě obecné školy.  Již v sedmi létech si nás obětavě vzala na starost na táboře v Orlických horách v Antonínově  údolí do dřevěné chaloupky  na louce dole pod Kuldovou hájovnou. Vedle tekla říčka Bělá a kousek pod  námi měla chaloupku babička, které jsme nosily pro kozu zbytky jídla.
Milovaly jsme toho moc - slečnu učitelku, potok Bělou s hladkými kameny, panenky, které jsme si přivezly z domova, i těch pět velikých kvádrů  na protější straně louky, u kterých jsme si hrály. V chaloupce byly dvě místnosti a špajs na potraviny. Na táboře bylo 10 až 20 šotků (tak se dříve říkalo světluškám) a asi čtyři velká děvčata. Ta měla střídavě službu v kuchyni, chodila na nákupy a na Polom pro mléko.
Na tábor jsme se připravovaly a šetřily celý rok. Skautská výuka končila a vyvrcholila na táboře. Úcta k vlajce v krojích při ranním vztyčování vlajky byla pro nás samozřejmostí, čest byla vlajku přinést a za vzorné chování ji smět vztyčit na stožár.
Spaly jsme na prkenné podlaze na slamníkách, které nacpala starší děvčata. To se nám nechtělo při budíčku vstávat a jít k potoku se umýt v ledové horské vodě po ranní rozcvičce a zahřátí poklusem. Při zavolání „snídaně!“ jsme utíkaly se postavit co nejdříve do řady. Kázeň a řád, hodina za hodinou, děcko vedle děcka mělo celý den na oznamovateli svůj program a povinnosti: úklid, bodování, nákup, služby, vycházky, shánění dřeva na topení, hraní si s panenkami, cestování po kamenech v říčce – i na to jsme dostaly čas. Vyhloubily jsme si na koupání u velkého plochého kamene „plivátko“ asi 3x4 metry,  hluboké po pás, kam jsme se chodily koupat. Jako malé nadšené světlušky jsme měly v mysli a srdcích uloženo, že nejen neutrhneme rostlinku, nezlomíme větvičku, ale ani neodhodíme papírek, naopak někým  pohozený sebereme. Cítily jsme všude nad sebou dohled laskavých očí naší sestry vedoucí, která si  i  ve škole všímala našeho chování, zda si navzájem pomáháme při učení.
 
Do Antonínského údolí jsme se vracely každý rok a dětské vzpomínky jsou nejsilnější, proto máme nač vzpomínat s láskou a vděčností.
Sestru Slávku Šubrtovou nám v roce 1934 odvedl p. Boháč a my jsme osiřely. Měly jsme pak tábory v Josefovském údolí, v Dobrém, v Šedivinách, na Nové vsi, ale žádný nebyl takový jako ty v Antonínově údolí.
Příprava tábora byla docela vzrušující. Do Antonínova údolí jsme  jezdily několik let, sestra
Šubrtová měla vždy již zajištěnu slámu do slamníků i pana Jakubce s koníkem na odvoz kufrů z nádraží. Na vůz si směly sednout na kus cesty jen ty nejmenší. Před odjezdem jsme přinesly to, co mohla matka postrádat: nudle, hrách, zeleninu, zavařeninu, kroupy, krupici, vejce a každá jsme měla v hrnečku máslo nebo sádlo na namazání chleba k snídani. Proslýchalo se, že sestra vedoucí někomu táborový poplatek snížila či odpustila, to ale bylo její tajemství. Platily jsme 140 Kč za čtrnáct dní.
Službu u vaření měla vždy dvě starší děvčata a dvě malá jim pomáhala.. Chodily jsme nejen na dříví, ale i  na borůvky a jahody na výborné lívanečky, po kterých nás bolelo břicho, takže jsme musely dělat kotrmelce na palouku, aby se nám ulevilo.
Nepamatuji se, že by byla některá z nás potrestána – bylo jen hodnocení úklidu za více či méně bodů a za vzorné chování čest provést vztyčení vlajky. Skautská kázeň nám nenásilně vešla do krve. Neexistovalo na někoho staršího volat přes ulici, nepomoci mu při vstávání, nepustit ho sednout, nezvednout pohozený papír či plechovku, nepozdravit. Prostě muselo být všude vidět, že jsme skautky– laskavé oči „slečny učitelky“ nás  měly jak ve škole, tak  mimo školu stále pod dohledem.  Ve škole si skautky musely pomáhat když některá něčemu nerozuměla, aby kvůli učení nemusela vynechat schůzku či vycházku. Každou neděli jsme chodily na vycházku, stopovanou, či závodivou, kdy jsme se kontrolovaly, která z nás měla více postřehů z cesty, odlévaly jsme po dešti sádrové stopy a hodnotily, kdo našel více zvířecích či lidských stop. Při vycházkách jsme se učily znát  stromy a květiny a vše se  bodovalo. Hodnotily jsme znalosti  chůze podle mapy a kompasu, procvičovaly první pomoc v terénu.
 
Nedělní vycházky byly opravdu naší radostí. A kam jsme chodily?
  •  do Špice, kde jsme závodily na čas v uvaření polévky, čaje či vejce na tvrdo s podmínkou, že ohniště po nás nesmí nikdo nalézt;
  • na Bědovice podle  rybníku a za trať k staletému dubu a domů krásnou cestou po stavě;
  • do Končin s cílem poznávání stromů a květin;
  • na Újezd, kde jsou z rohu hřbitova  vidět celé Orlické hory, kde je na jaře stráň plná  kvetoucích třešní a v kostele Sybilin kámen;
  • k Libranticům k větrnému mlýnu (který tam už není);
  • k Nepasicům na židovský hřbitov a k řece Orlici;
  • ke Mlejnku s lesní studánkou  a hájovnou V pytli a domů po Hradečnici;
  • ke Krytému dubu;
  • k Mazurovým chalupám;
  • na Suté břehy;
  • na kolech do rezervace buků mezi Chvojnem a Albrechticemi;
 
Z těchto výletů jsme měly zážitky a legraci do schůzek a těšily se na příští nedělní odpoledne. Po městě jsme vždy pochodovaly s písničkou.Později, již ve věku skautek, jsme pořádaly společně s chlapci mnoho akcí s náplní skautskou i kulturní. Zúčastnili jsme se hlídkových závodů, pořádaných u nás, v Jaroměři, ve Dvoře Králové, v Hradci Králové a v Dobrušce. Obsahem bylo předvedení dovednosti tříčlenné hlídky na bodovacím stanovišti: v morseovce, první pomoci, čtení z mapy, vázání uzlů, postavení a zbourání stanu, uvaření čaje se zahlazením stop po ohni apod. Při tom se závodilo nejen ve  znalosti  a dovednosti, ale i na čas.Při akademii v Jaroměři jsme předváděli jednoaktovku „Sirotci“ a tam jsme  také v soutěžních disciplinách hlídek řezali dřevo na míru, odhadovali výšku a vzdálenosti či váhu předmětů.
 
Každým rokem se pořádalo „pálení čarodějnic“, obvykle na Bílé stráni za značné účasti obe-censtva, které jsme bavili různými výstupy. Časté byly i besídky, zvláště ty vánoční. Občas jsme nacvičili i delší divadelní hru. A pro nejmenší děti se ve Skautském domově každé sobotní odpoledne promítaly diapozitivy pohádek se slovním doprovodem. Ve Skautském do-mově se pořádaly i taneční hodiny, končící věnečkem u Jarkovských na Tvrzi nebo u Černého koně. Krátkou dobu jsme vydávali v jednom exempláři psaný měsíčník OZVĚNY.
Vzpomínám také s radostí na dlouhé cyklistické výlety a na skautské akce v okolních městech.
 
Vzpomínala sestra Julinka Hájková,
narozená v r.1919