Co víme o zakladateli „Kroužku skautů“ br. Barvířovi

1.03 –  Co víme o zakladateli „Kroužku skautů“ br. Barvířovi        

    
 Pamětníci zakladatele a náčelníka „Kroužku skautů“ se shodují, že br. Barvíř byl moudrý a vzdělaný samouk širokého rozhledu, znalec a milovník přírody, který byl mládeži  přítelem, pomocníkem.a mecenášem. Tak ho viděli spoluobčané v době založení Kroužku (1912), kdy bylo br. Barviřovi 32 let, ale o jeho rodině, dětství a dospívání informace věrohodné (tedy potvrzené z více nezávislých zdrojů) nemáme. Proto následující  životopis je třeba brát s určitou rezervou. Z různých pramenů lze složit tuto charakteristiku jeho osoby: byl to dobrosrdečný idealista, málo způsobilý pro reálný život. O tom svědčí i písemné povzdechnutí v jeho pozůstalosti, kdy nezvykle hrubými slovy zhodnotil svůj osobní život jako zcela zpackaný.

Barvířovi bydleli ve vlastním malém domku č.p. 175 v dnešní Pardubické ulici, kde měli krámek s potravinami a  malou pekárnu. František, narozený 5.4.1879, byl jejich druhorozeným synem. Starší syn Josef emigroval za prací do Kanady. Otec František, pekař a krupař (syn Václava Barvíře, hrnčíře z Třebechovic) se narodil v roce 1845 a zemřel 1930. Matka Marie (dcera Václava Svobody, mlynářského v Třebechovicích) se narodila roku 1848 a zemřela 1931. Jinak toho o rodině, dětství a dospívání syna Františka mnoho neznáme, nestihli jsme pamětníky vyzpovídat. Ze vzpomínek br.Koleše však víme, že  si zvolil mlynářské povolání, pracoval zřejmě v Dolním (Kohoutově) mlýně, kde se ve válce pekl i chléb, takže tam mohl získal i pekařské znalosti, které se mu velmi hodily poté, když jako mlynářský tovaryš utrpěl pracovní úraz (údajně jej zranila řemenice transmisního pohonu mlýna) a těžkou mlynářskou práci již vykonávat nemohl. Dnešní zaopatření formou „invalidního důchodu“ tehdy neexistovalo, pomoc byla na rodině (a v nouzi na rodné obci). František tedy zůstal natrvalo doma u rodičů, pekl chleba a pečivo pro jejich krámek, kde matce pomáhal i s prodejem. Zřejmě právě úraz zvýšil jeho citlivost pro vnímání problémů chování chlapců při jejich dospívání a nalezl řešení ve výchovném programu skautingu. Své rekonvalescence zřejmě bohatě využil i pro sebevzdělání, prohloubil si vědomosti o přírodě, vesmíru a technickém pokroku lidstva a pořizoval si o všem úhledně psané výpisky. Tak zřejmě sledoval i začínající skauting, poznal jeho morální a výchovný vliv na mládež, zvláště  na tu „proletářskou“, kterou viděl kolem sebe marnit čas po hospodách.

Nebyl vůdčím typem, spolek „Kroužek skautů“ sice založil a před úřady za něj i zodpovídal, ale byl jen jeho „ideovým vůdcem“, vymýšlejícím program a strážícím mravy jeho členů. Výletů a táboření se pro svůj poúrazový zdravotní stav většinou osobně neúčastnil, v zápisech schůzek je sice dvakrát zaznamenána jeho dvouměsíční (1915) a pětiměsíční (1916) vojna, ale je nepravděpodobné, že by byl pro vojáky „tauglich“, důvod pobytu na vojně tedy neznáme. 

Ve své skromnosti opakovaně prohlašoval, že je jen řadovým členem Kroužku bez jakýchkoliv privilegií a  v cizím prostředí se zřejmě cítil nejistý soudě podle toho, že nejel ani do Hradce Králové osobně převzít v roce 1922 mu udělené skautské vyznamenání „Svastiku díků Náčelnictva“ a v Praze byl poprvé až v roce 1947 (!).  Po 1. světové válce byl asi až do roku 1935 členem předsednictva třebechovického skautingu ve funkci náčelníka (vůdce střediska). Roky plynuly a František, stále svobodný, žil zřejmě docela spokojeně s rodiči, kteří jeho zápal pro skauting podporovali, soudě  podle množství schůzek, které se v jejich domku č.p. 175 (podle zápisů v Knize jednací) odbývaly.

Rodiče však stárli a chtěli mít syna zaopatřeného. Sehnali mu proto nevěstu, aby převzala jejich domácnost i péči o syna. Ženil se v roce 1924 ve věku 45 let a bylo to typické manželství „z rozumu“ a nedopadlo dobře. S přistěhováním novomanželky do Barvířova domku  zřejmě dosavadní dobrá pohoda skončila, posléze „pro nenaplnění manželství“ došlo k rozvodu, manželka si do Barvířova domku přivedla nového partnera, pana Sedláka, s nimž měla dvě děti a František žil u nich jako „strýček“ přebývající na půdě (jako na výměnku), protože dole byl domek plný. Po smrti pana Sedláka se vdova znovu vdala za pana Panoše a František si bydlení ve svém domku ubránil až po protestech sousedů, kteří s jeho „vystěhováním“ do ústavu ostře nesouhlasili.

Poranění páteře údajně zavinilo  poruchu růstu, František měl kratší a zřejmě i bolestivé nohy. Jeho zdravotní stav jistě spoluzavinil i rozpad manželství, které ve své dobrotě  a skromnosti prostě nezvládl. Vypráví se, že v podvečer navštěvoval rodiny sousedů, poseděl a povyprávěl s dětmi, dával jim úhledně psané výpisky z přírodopisných knih, dostal kávu a chleba s máslem,  nic jiného nechtěl, čistým kapesníkem si otřel ústa, poděkoval, s hůlčičkou vyšel na dvůr, učil znát souhvězdí a předpovídat počasí. Hůlky mě prý dvě, na všední dny obyčejnou, nahoře zahnutou, v neděli a o svátcích chodil s holí rovnou, nahoře zdobenou stříbrným knoflíkem.
Takto čilého, skromného a moudrého jsme ho poznali i v krátkém poválečném období 1945-1948, kdy nás, skauty, často a rád vyhledával. A nás (bohužel) nenapadlo ho důkladně vyvzpovídat a bohatě vyfotografovat, máme snad jen jednu dokumentární skupinovou fotografii.

Po 1. světové válce byl asi až do roku 1935 členem předsednictva třebechovického skautingu ve funkci náčelníka (vůdce střediska), poté byl zvolen doživotním čestným náčelníkem. Jmenovací dekret ČESTNÝM SKAUTSKÝM VŮDCEM č. j. 4255 ze dne 25. ledna l931, podepsaný A.B.Svojsíkem a župním zpravodajem Preiningerem, je naší cennou archiválií.
Po 2. světové válce měla jeho činovnická legitimace na funkci ČESTNÝ VELITEL OKRSKU s datem 30.6.1947 číslo 3325.

Náčelnik-zakladatel zemřel v tichosti 5.1.1964, bez úmrtního oznámení, a tak se jeho pohřbu v pardubickém krematoriu za skauty nikdo nezúčastnil. Skauti mu za jeho zásluhy poděkovali až dodatečně pietní úpravou jeho hrobu na Orebu, opatřeného deskou se skautskou lilií a nápisem  „ZALOŽIL V ROCE 1912 KROUŽEK SKAUTŮ V TŘEBECHOVICÍCH p.O.“